Úryvok z knihy - Křížová palba

Před podobnými divokými konstrukcemi mě uchránila prostá myšlenka: Proč by to dělali tak složitě? Kdyby mě chtěli sejmout, mohli to udělat tisíckrát jednodušeji – a nemuseli by se patlat s překombinovanými rafinádami.

Myšička zastrčil lovecký salám zpátky do regálu (bylo v něm asi málo řepy) a nabral směr k mléčným výrobkům. „To je ale samozřejmě jenom jedna z možností,“ pokračoval. „Podle mě je pravděpodobnější, že spíš dojde k tomu, co se tady oba snažíte tak zuřivě popřít.“

Já i Wichtrle jsme za ním vykročili jako jeden muž.

„A to je?“ vyslovil jeden z nás to, na co myslel i ten druhý.

„Že mluvíte pravdu oba. Že ho nezabil ani jeden z vás. Pátrací týmy v lese žádný tělo nenajdou – protože jste svou práci odvedli až moc dobře. Místo vystrašení Fairaizla, aby začal Masnýmu zase platit, jste ho vyděsili natolik, že utekl a zalezl někam pod kámen.“

„A to se Masnýmu líbit nebude,“ odhadl jsem.

„Masný nám může políbit prdel,“ vyslovil svůj názor Wichtrle. „Není to náš šéf. Prokazovali jsme mu laskavost, tak ať drží kušnu a je rád, že ho necháváme žít, prase jedno lichvářský.“

„Chci vidět, jak mu to Libor,“ kývl jsem hlavou k Myšičkovi, „takhle řekne.“

„Myslíš, že to neudělá? Myslíš, že má bobky z nějakýho zdegenerovanýho veksláka?“

„Ne, já to myslím doslova,“ řekl jsem. „Opravdu to chci vidět. Jestli si dá Libor s Masným vysvětlovací rande, rád bych byl u toho.“

Myšička otočil hlavu a pozorně studoval můj obličej. Velmi pozorně. Skoro jako bych byl řepa.

„Nevím, jestli to myslíš vážně,“ poznamenal, „ale získat audienci u Masnýho není pro policajta zas tak jednoduchý.“

„A právě proto výměnou za tu schůzku,“ tasil jsem svůj trumf, „jsem ochotnej se pokusit Fairaizla pro Masnýho najít. Teda pokud ho tady náš lesní ostrostřelec už neodbouchnul, samozřejmě.“

„Jo, z toho bude Masný celej říčnej,“ ušklíbl se Wichtrle.

„Určitě se samým dojetím rozpláče, až se dozví, že se nějaká platfusácká nula uvolila ujmout se pátrání po ztracený osobě.“

Myšička si mě stále měřil, vypadal zamyšleně. Pochopitelně věděl, že jsem dokázal najít zmizelou Báru Turnečkovou – ale evidentně nepovažoval za nutné to Wichtrlemu sdělit. Ani já ne.

„A kde bys při takovým pátrání začal?“ zeptal se mě.

„Ty věci, co nám zbyly po Fairaizlovi  - peněženka, aktovka, rozšlápnutej mobil a tak jsou pořád v jeho autě?“ obrátil jsem se na Wichtrleho.

Přestal se šklebit. „A kde by jako měly bejt? Myslíš, že jsem je dal do frcu, nebo co?“

„To jsem tím nemy--“

„Jo, jsou v autě. A auto je pořád u kámoše v garáži. A kámoš pořád ve Venezuele.“

„Tak tam,“ odpověděl jsem Myšičkovi. „Začal bych tam.“

„Ve Venezuele?“

Vyšli jsme do hlavní uličky. U palety plastových piv vrávoral podnapilec, jenž opovrhl maloměšťáctvím nákupního košíku a naštosoval si hromadu pochutin do náruče. To se mu ovšem vymstilo, protože věcí bylo víc, než předpokládal, a když mu teď upadly ovesné sušenky, nemohl se předklonit a sebrat je, aniž by vyklopil nákup na zem. Snažil se na to vyzrát tak, že se rozkročil a spouštěl se do podřepu, ale to byla poměrně riskantní operace – zvlášť s jeho rozkývanou rovnováhou.

Když nás spatřil, jeho pomněnkové oči zaplály nadějí.“ …..

Kniha Křížová palba / Autor Štěpán Kopřiva