Kniha Mary Heimannové, která se dostává českému čtenáři do ruky, je na historickou práci nezvykle vášnivá, neúprosná a tvrdá. Popisuje vznik Československa od jeho založení v roce 1918 až po rozdělení v roce 1992 - od začínající demokracie, přes nacistickou okupaci, komunistickou diktaturu, Sovětskou invazi, normalizaci a konečně opět přechod k demokracii. Její největší přednost je právě v tom, že se nesnaží českému nebo slovenskému čtenáři zalíbit. Jako by z každé stránky textu znělo poslání – Historie by neměla být propagandou. Neměla by „vychovávat“ skládáním nepravdivých mýtů o vlastní výlučnosti, hrdinství či utrpení. Neměla by zamlčovat nebo omlouvat. Protože jedině pravda je v historii jedinou hodnotou a měřítkem. A jedině taková pravda může vytvářet společnost v demokracii.
Autorka se pokusila zbavit dějiny Československa mýtů a postavila je proto především na narativu národních menšin a jejich vztahu k umělé „československé“ většině. Hlavním tématem se pro ni proto stává střetnutí nikdy neuspokojených nacionalismů, násobený později ještě iracionalitou totalitních ideologií. Jde o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému „českému“ vnímání minulosti.

První anglické vydání knihy Czechoslovakia: The State That Failed, které vyšlo v v roce 2009 v nakladatelství Yale University Press, rozvířilo na všech stranách obrovské emoce. Jako první ji odsoudil český generální konzul z Los Angeles, který prohlásil, že ji jen „pouhý krůček“ dělí od „zločinu proti lidskosti“. Zároveň ji snad až přehnaně uvítaly Literární noviny, ovšem s varováním, že nastavuje „šokující zrcadlo“, v němž se česká společnost možná vůbec nepozná. Týdeník Respekt otiskl na své elegantní přední straně zprávu: Historička z USA provokuje Čechy. Sobotní kulturní příloha Lidových novin se na věc podívala z humornější stránky, otiskla reprodukci sochy svatého Václava sedícího na koni nohama vzhůru od Davida Černého a připojila titulek „Mary Heimannová staví české dějiny 20. století na hlavu“. Redaktor listu Prague Post tvrdil, že vydáním knihy, která „zpřevracela téměř všechny obvyklé názory na tuto zemi“ a „rozbila na padrť tradiční vnímání Československa jakožto oběti“, tu „středoevropská historie udělala úplný přemet“. Times Literary Supplement knihu uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“, které čtenářům připomínají, že „tato zaniklá země bývala domovem Němců, Maďarů, Rusínů, Poláků, Romů, Židů, luteránů, uniatů i římských katolíků a ateistů“. Podle jejich úsudku není „úžasná ani tolik kvůli tomu, že by předkládala nové skutečnosti“ (ačkoli přinesla i svůj díl „kutání v archivech“), nýbrž proto, že vidí v náležitě zdrsnělé podobě historii, která při zploštěném pohledu běžném za studené války zůstávala skryta“, totiž projevy „české bezohlednosti“ vůči menšinám a nečeským národnostem v dnes už zaniklém československém státu.