Úryvok z knihy - SS-Nr. 74695 Konrad Meyer

Svou vězeňskou celu popisuje takto:

„Mobiliář mé komnaty sestával z jednoho železného lože a dvou špinavých dek na něm, z dřevěného stolu s lavorem, v rohu byly „brýle“ se splachováním, které bohužel ne vždy fungovalo a neposkytlo tak svou očistnou a pro tělesné blaho důležitou vláhu. První dny byly nejhorší. Co znamená obrat někoho o svobodu, člověk pozná, až když ho zavřou do klece vězeňské cely.

Člověk je vydán na milost a nemilost dozorcům a každý den čeká, zda se otevřou dveře cely na půlhodinovou procházku po vězeňském dvoře anebo se zvedne klapka ve dveřích a dovnitř podají jídlo. Zvlášť nepříjemné však bylo, že v noci nezhasínali světlo. Ostrá lampa zavěšená ve dveřním otvoru místnost se spícím osvětlovala jasným denním světlem a jeden z tělesných strážců pak vždy v pravidelných intervalech prostrčil tmo vorem hlavu, aby se ujistil mm požehnaným spánkem. Ale i na to si člověk zvykne. Já jsem si aspoň umínil, že se nenechám zkrušit, děj se co děj.

Každý den jsem ve své cele o ploše zhruba 4 x 2,5 metru podnikl nejméně hodinový pochod. Abych mohl udělat víc kroků, procházel jsem úzkou prostorou po dráze ve tvaru osmičky. A při vycházce na vězeňském dvoře, kde jsme měli jít husím pochodem, se strážní brzy smířili s tím, že předepsané trasy absolvuji ve stálém běhu. Amíci mě zřejmě považovali za ne docela normálního: vězeňská psychóza“ (Tamtéž, s. 149)

Dědeček zprvu nechápal, z jakých důvodů je ve vězení držen, a zpočátku měl za to, že bude vypovídat v některém běžícím procesu.

„Brzy se však dojmy změnily a mně se do mysli vkrádaly vážné obavy. Na každodenních „pochůzkách po dvoře“ jsem objevoval stále nové staré známé tváře z pracoviště říšského komisaře (pozn.: pro upevňování německého národního elementu, Heinricha Himmlera), tedy mého pracoviště z válečných let.

I výslechy se soustředily na dění na Východě a na mou plánovací činnost“ (Tamtéž).

Budu nyní citovat dědečkovy dojmy proto tak podrobně, že ozřejmují jeho postoj k procesu a ukazují, jak viděl sám sebe v pozici obžalovaného, blíže se budu věnovat i některým výpovědím v procesu, a to jak výpovědím dědečkovým, tak výrokům jeho advokáta, a průběhu procesu samotného. Podkladem a pramenem pro mne nejdůležitějším mi v tomto ohledu byly materiály o procesu z norimberského Státního archivu.

„Dříve než člověk začne vypovídat před vyšetřovacími soudci, kteří ho vůbec nepoučí o tom, zda je svědkem, nebo obžalovaným, je vzat pod přísahu – postup neobvyklý, který německé právo nezná.

Aby na člověku vynutili výpovědi, rozehrávají všechny rejstříky, od jemných tónů flétny až po hřmotný pozoun, od nabídnuté cigarety až po pohrůžku extradikce.

Každé slovo zapisují dvě sekretářky a člověku to pak předloží k podpisu. Přičemž se pak člověk diví, že v protokolu náhle stojí věci, které neřekl. Jeden z vyšetřujících soudců, který mě vyslýchal, byl židovský advokát, který emigroval z Vratislavi, byl to zavilý chlap, samý pošklebek a úsměšek.

Jiný, který si zřejmě všiml, že způsobem výslechu, který provozuje jeho kolega, se mnou mnoho nepořídí, začal se mnou hovořit velice zdvořilým tónem. Vedli jsme věcné rozhovory, tak jak je nebo by mělo i v takové situaci být zvykem mezi vzdělanými lidmi. Konec konců jsem neměl co skrývat a nebyl jsem si vědom žádné viny…

Úryvok je z knihy SS-Nr. 74695 Konrad Meyer

Autor: Bettina Meyerová